Dneska je ten den

dneska je ten den kdy bych prostě zakázal radost.

Banalita. Tak moc mi na tom záleželo a když mi to vyšlo, dostalo mě to do deprese. zase rychle a nenápadně, prostě typická depka, co tě sleduje zpozarohu a čeká, kdy budeš nejzranitelnější. Mam se radovat, ale pláču, bohužel ne štěstím, a přitom bych tak chtěl ... nejde to. Neumim přemlouvat sám sebe.
Co si to namlouvám? Že sem silná osobnost? Proč radím lidem okolo když to ani já nemam v hlavě pořádně srovnaný ? Jsem ještě malý dítě, který si naivně myslí, že už dávno dítě neni. Ostatní z toho vyrostli před třemi lety, já ještě stále ne. další známka toho jak jsem duševně podprůměrný člověk, kterej ví tak maximálně že dvě a dvě je čtyři.

Už hodně dlouho je mi jasný, že všechny ty plány do budoucna mi prostě nevyjdou. Rozhodně ne vary a rozhodně ne noviny. Tim pádem ani prachy, Mecca a Ibiza. Nic mi nevyjde ale já furt dělám jak je všechno na nejlepší cestě a nic nemá zaručeně minimální šanci se pokazit.


Hraju si na něco, na co nemam ani nejmenší nárok. Snim o tom, co nemám šanci mít. jsem ještě malý dítě. Rozhoduju se za druhý a přitom sám za sebe se nedovedu rozhodnout.

Poníženě si přiznávám, že jsem zklamal. Zklamal jsem sám sebe a zklamu spoustu dalších kolem mě. Je mi to líto. Ale mám pocit že lepší to nebude.