Návraty

POKUD BYCH MĚL JEDNOSLOVNĚ HODNTIT VÍKEND, ASI BY TO BYL "NEUTRÁL".

Pátek a sobota tradičně patřily Davidovi. 

První den víkendu byl naplánovaný už dlouho dopředu, a den jako takový mě utvrdil v tom, že plány jsou prostě na nic. Jeli jsme se Slabochem a jeho mladou do Varů. Vůbec nevim, co mě to popadlo, ale musim říct že sem se choval opravdu jako kretén. Byl sem protivnej, což Dádovi vadilo, ale ne způsobem "nech toho laskavě, na tohle nemam nervy" ale typem hodně blízkému "Já sem hrozně nešťastnej když si ty nešťastnej, řekni mi co mam udělat aby ses usmál". 

Jak je sakra možný že někdo jako já má někoho tak hodnýho ? O co mi v ten den šlo ? Ať chci jak chci, nemůžu si za boha vzpomenout co sem tim sledoval. Jedno vim jistě. Hůř sem se před nim prezentovat nemohl.

V sobotu už sem byl o hodně vlídnější. Jeli jsme (to je ale překvapení!) opět do Varů, kde sem vyfasoval v reservedu nový krásný tričko na kterym jsou lidi, zašli jsme do čínský restaurace, a všechno by bylo fajn, jenže ... začal jsem si postupně uvědomovat, že už nejsme milenci. Ta myšlenka se do mě vkrádala na tolik, že jsem vyslovil větu, která je v moderním mileneckym životě prostě zakázaná. Ano, řekl jsem ho že ho miluju.

Těžko říct, jestli to víc zaskočilo mě nebo jeho, každopádně řekl, že potřebuje čas. Takže asi jeho.

Copak je už zakázaný dát najevo opravdu to, co k druhému cítíme? Je láska opravdu to děsivé tabu v životě kariéristy 21. století ?