Já ... ?

mm pocit že duševně umíram ... sem v kómatu a jediný co mě dělí od smrti je 15 hadiček udržujících mě při životě. Venku je mizerně .... je mizerně když prší, je mizerně když fouká, padá listí, je mizerně když svítí slunce. Mam pocit že už vůbec nežiju. Jakobych už dávno umřel a tady se procházela jenom moje duše nebo co. nejhorší je že si za to všechno můžu sám. Můžu přece zvednout telefon, a napsat někomu, můžu přece jít k ajsku a říct někomu abysme šli ven, pokecat. Jenže já ... nechce se mi a přitom se mi chce.

Chtěl bych říct všechno, co mě sere, jenže když mě někdo pobídne ať mluvim, zaraženě mlčim protože já nevim co říct.
Veškerý moje pocity sou strašně maskovaný, nikdo nic nevidí nebo co?
Hodiny prokoukaný do stěny ve třídách, poznámky, trojky, čtyrky pětky ... nikdo se mě nezeptá proč to tak je, žádná učitelka mi neřekne tu přemejšlecí a děsně emotivní větu "Tomáši, co se s tebou děje?"

Nikdy by mě nenapadlo že to bude tak jiný, potom, co odejdeš. Nikdy by mě nenapadlo, že ty napořád zůstaneš ta jediná osoba, která mi může pomoc. Já tě tu potřebuju - potřebuju tvůj úsměv, potřebuju tvojí radu, potřebuju tě CELOU

Kačko ...


Hrozně mě všechno ubíjí a já potřebuju někam utéct. Třeba do New Yorku, nebo aspoň do tý pitomý prahy, kde už nikoho nemam.
Chci chci chci ... chci toho tolik a kdybyse to všechno splnilo, bylo by to tak krásný.

Potřebuju tam kde mě znaj všichni a zárověň nikdo
Potřebuju tam kde to nikdo nezná a zároveň to tam znaj všichni
Potřebuju svůj svět.